Požoň sentimentál

Nové CD Požoň Sentimental – Minimal:



Po úspešnom albume Prašná Bašta Social Club, za ktorú skupina skoro dostala platinovú platňu, prichádza album Minimal, ktorý je postavený z 25 čisto autorských skladieb štvorice Burgr, Zagar, Lenko, Piaček a ich priateľov. Nahrávalo sa v štúdiách Slovenského rozhlasu a Vy, ktorí ste si obľúbili kvartet: husle, klavír, akordeon a flauta máte na tejto platni k dispozícii prierez tvorbou Požoň Sentimental za posledných desať rokov. Ako hostia spievajú Kladivo a Dano Matej.

Posluchač, který se poprvé setkává s fenoménem zvaným Požoň sentimentál, může být velmi lehce zmaten. Toto snad má být „Nová hudba"? Není to jen nezávazná studentská recese? Reakce na vzrůstající komplikovanost a vážnost? Či snad projev neo-konzervativismu mladé generace?

Německý muzikolog Alfred Einstein (bratranec známého fyzika) kdysi vtipně postřehl, že „Nová hudba" nebývá nikdy absolutně nová, ale že znamená přenesení pozornosti na jevy dosud okrajové, které jsou náhle akcentovány jako hlavní rys. V případě PS takových „změn akcentu" máme hned několik:

1. Zdůraznění domácí, maloměstské tradice – oproti běžnému pachtění se za světovými trendy a napodobování „velkoměstského" stylu (computery, lasery, video atd.)

2. Vstřícnost k prostým posluchačům (kteří si mohou poslechnout své známé a oblíbené melodie v recyklované podobě) – oproti arogantně elitářskému přístupu „klasické Nové hudby", která s širším publikem ani nepočítá…

3. Očividná muzikantská radost ze hry, z prostého muzicírování – oproti „nadlidské“ virtuozitě či naopak „konceptuálnímu“ diletantismu (dvě polohy, do nichž se „Nová hudba“ vyhrotila).

4. Akceptace „překonaných“ stylů minulých období a jejich integrace do vlastního projevu – oproti programové štítivosti každé „Nové hudby“ ke všemu starému.

Avšak nejpodstatnějším přínosem hudebníků PS – a to jejich činnost legitimuje jako skutečně novou hudbu – je jejich schopnost učit nás nově naslouchat. Na jejich koncertech se člověk jaksi mimoděk dostává do střehu, neboť neví, s čím se může setkat. Každá skladba jakoby tvořila náležitý kontrast k té, která bude následovat a tak i zcela konvenční konzertstück (jako třeba Fibichova klavírní drobnost nebo originální čtyřruční znění Brahmsových Uherských tanců) vnímáme v tomto kontextu úplně jinak. Beethovenova Osudová, zbavená ohromujícího monumentálního zvuku původní instrumentace či znělka televizního seriálu Akta X, svlečená z omamujícího syntezátorového hávu nám v podání PS najednou odkryjí svoji „skutečnou“ tónovou podobu – najednou mnohem lépe slyšíme, co se v této dávno zfetišizované hudbě vlastně děje. A tak na koncertech PS jsme – pod záminkou dobré pohody – nuceni aktivovat svoje posluchačské návyky.

Jestliže začátkem 50. let předstoupil John Cage před koncertní publikum se svým tichem, aby upozornil, že jsou tu také zvuky, přichází dnes Požoň sentimentál, aby nás upozornil, že je tu ještě hudba.